Když se dnes někdo skutečně zaobírá nejen myšlenkami na to, jak si co nejvíce užít přítomnost, ale i na to, jak se mu povede v budoucnu, nejednou si tím docela zkazí náladu. A to zejména tehdy, když uvažuje o tom, jak bude žít v důchodu.

Dnes už není totiž situace v tomto ohledu nikterak růžová. Penzisti už nejsou dávno těmi, kdo jenom vysedávají doma nebo v parku a dožívají své dny, a také nejsou těmi, jimž je už od mladých let jasné, kdy odejdou na zasloužený odpočinek a jakou přesně pak budou mít životní úroveň.

Dnes má většina lidí jen tu více a tu méně mlhavou představu o tom, s kolika penězi pak vyžije, ale nic víc. Nepatrný zlomek našinců předpokládá zvládnutelné dožití s deseti tisíci korun a méně měsíčně, každý desátý z nás ale zastává naopak názor, že mu bude potřeba nejméně čtyřicet tisíc. A jak je známo, jsou zejména ty vyšší představy už i samy o sobě nereálné, takovou penzi u nás jen tak někdo nedostane. A to je ještě otázkou, jak vysoko vyžene v mezidobí ceny inflace, případně co všechno bude penzistovi navíc zapotřebí a s čím za mladších let nepočítá.

A tak se tři čtvrtiny z našinců bojí, že nevystačí s penězi, až dojde na odchod do penze. A tak si leckdo z nás spoří, třeba i ze všech sil. Protože nikdo netouží jako starý a možná i naprosto bezmocný trpět. Někdo sází na penzijní spoření, které už má dnes každý druhý z nás, každý třetí z nás má peníze na stáří na spořicím či běžném účtu. Ale třetina z nás stále ještě na tento účel nespoří, s tím, že možná tito začnou později a možná také svěří svůj osud zcela do rukou státu.

A co z toho je správné? Spoléhat se na stát nebo šetřit? A jestli šetřit, na co konkrétně vsadit? To je i není těžká otázka.

Je pochopitelné, že je lepší si našetřit. Ovšem při dnešním růstu cen je otázkou, co zejména mladším ročníkům z takových peněz nakonec reálně zbude.