Každý z nás určitě někdy poznal aspoň nepatrnou finanční tíseň, která ho právě nepotěšila. A někdo měl třeba i poněkud větší finanční problémy. Ale málokdo z takových lidí se ocitl v tak prekérní situaci jako ti, kdo se propadli do dluhů natolik hluboko, že už z nich ani s vypětím všech sil sami nevybřednou. Ovšem i takoví lidé v naší společnosti žijí. To si nesmíme zastírat.
Když někdo zabředne do dluhů natolik, že už je do konce svého života nesplatí, ani kdyby se rozkrájel, má skutečně to, čemu se říká existenční problémy. Někdo takový už totiž nemá třeba vůbec nic, jenže současně se mu vlastně ani nevyplatí jít někam pracovat v zájmu vylepšení jeho životních poměrů. Protože jakmile by něco vydělal, hned by mu to sebrali na splácení existujících dluhů, které by se ale ani pak nepřiblížily svému splacení, a on by tak byl tam, kde je.
Někdo takový prostě proplouvá životem hodně složitě. A když nechce živořit, musí si najít aspoň nějakou pochybnou výdělečnou činnost, kdy pracuje načerno, tedy nezákonně, jen aby takový výdělek utajil.
Někdo takový tedy vypadává ze systému, ztrácí veškeré jistoty, které jsou pro běžné lidi naprostou samozřejmostí. A pokud nechce, aby ho podobný osud provázel po celý zbytek jeho života, může se pokusit vlastně už jenom o jediné. O osobní bankrot.
Někdo takový může teoreticky dosáhnout oddlužení. Když to vyjde a on dokáže za jasně definovaných podmínek splatit za předepsanou dobu určitou část svých dluhů, může se dočkat po několika letech skutečně krutého odříkání dne, kdy z oněch nezvladatelných dluhů vybředne. Splatí jich nezbytnou část a zbytek mu může být odpuštěn.
Ovšem takový člověk musí o podobné řešení stát, musí vědět, co to obnáší a jak na to, a musí být pochopitelně také schopen najít si práci, z jejíchž výnosů bude aspoň povinné minimum splácet. A to jistě není samozřejmost.
A proto není možné těm s osobním bankrotem závidět. Jistě, část dluhů nikdy nezaplatí, ale prožijí si něco, co by nikdo zažít nechtěl.