Je to třeba i jenom pouhý rok, kdy jsme si tady žili relativně jako v bavlnce. Pochopitelně ne všichni, protože jsou vždy a v každé společnosti i lidé, jimž se ani za té nejlepší situace dobře nevede, ale přesto jsme se tu měli docela dobře. Vše fungovalo v podstatě tak, jak to fungovat má, a my jsme si tak vesměs mohli užívat života plnými doušky. A také jsme tak činili, protože byl náš život podobný nebi bez jediného mráčku na obzoru.

A pak přišla pomyslná bouře, jež připomínala pro mnohé z nás pomalu počátek konce světa. Přišla omezení, přišly zákazy. A dnes už zůstaly mnohým z nás z těch dobrých časů jenom vzpomínky na ně.

Dnes už si mnozí z nás musí nedobrovolně utahovat opasky. A s každou další pomyslnou dírkou, o niž se podobný imaginární opasek utáhne, vzrůstá i beznaděj. Protože je nějaké to světýlko naděje na konci pomyslného tunelu stále ještě v nedohlednu. Žádné řešení, jež se v uplynulém období nabízelo, se neukázalo být řešením, a my tak nevíme, co nám budoucnost ještě přinese za obtíže.

A kdo z těch, jež pandemie postihla, může hledět do budoucnosti s větším optimismem? Zevšeobecněně se dá říci, že to jsou ti, kdo se v minulosti, v lepších časech, věnovali spoření. Protože ti mají nyní rezervy, na něž lze v případě potřeby sáhnout, jež lze využít k financování případného nedostatku. Takoví lidé jsou na tom lépe než ti, kdo se spoléhali na to, že je dobře a že se tedy snad nic nestane.

A kdo je na tom naopak nejhůř? Přece ti, kdo se v dobrých časech zadlužovali, kdo si brali půjčky s tím, že to zvládnou. Pro ty přišly negativní změny nečekaně a oni to tak už nejednou nezvládají. A mohou nejednou závidět i těm, kteří jsou na nule.

Prostě se opět ukázalo, že je v lepších časech třeba myslet na to, že nemusí vždy být jen dobře. A že kdo šetří, má za tři.

Teď už je sice obvykle pozdě bycha honit. Ale připomenout by se to mělo. Stejně jako se to připomínalo i dřív. A v případě mnoha lidí zjevně neúspěšně.