Až do poloviny roku 2011 jsme chodili po obchodech výlučně s penězi v peněžence. Nebyla jiná alternativa, protože se muselo stejně jako dnes za všechno platit a jiná možnost tak učinit než s využitím hotovosti nebyla.

Ale za těch uplynulých deset let se toho změnilo skutečně hodně, a to pomalu k nepoznání.

Zatímco bylo první zaplacení platební kartou Mastercard v červnu 2011 pomyslnou první vlaštovkou, jež byla v naší zemi zaregistrována, staly se už nejrůznější platební prostředky něčím docela běžným. Už v roce 2014 měli našinci podobných platebních karet 6,6 milionu, za další dva roky už bylo takových karet víc než devět milionů a loni jsme to dotáhli na víc než třináct milionů bezkontaktních karet, k nimž je třeba přičíst ještě nějakých 700000 platebních karet ostatních.

Na každého z našinců tak už připadá v průměru pomalu jedna a půl platební karty, jež nám umožňují placení těmito na současných skoro 257000 terminálech, jejichž počet narůstá každoročně řádově o čtvrtinu.

A tak se prostě stalo placení kartami, a především to bezkontaktní, vlastně českým fenoménem. My Češi jsme jenom loni provedli platebními kartami přes jednu miliardu transakcí. A to vlastně ne jenom kartami jako takovými, ale i těmi tokenizovanými do mobilních telefonů nebo hodinek. A kromě těch ‚frčí‘ v našich končinách i jiné alternativy, třeba jako náramky, přívěsky či platební prsteny.

Vyhovuje nám, že je takové bezkontaktní placení jednoduché, rychlé a bezpečné, a tak je mezi námi stále více těch, u nichž už bychom marně hledali hotovost. Vždyť lze platit kartou už i malé částky.

A co máme my, evropští premianti v bezkontaktním placení, očekávat od budoucnosti? Prý hlavně zmenšování zařízení, do nichž lze platební kartu uložit. A není vyloučeno, že prý jednou zaplatíme v rámci e-commerce dokonce i vlastním hlasem. Snad nebudeme zrovna chraptět…