Depozitní certifikáty jsou časově omezenými cennými papíry obligační povahy vydávané finančními institucemi, zpravidla bankami, a nabízené jejich klientům. Tyto cenné papíry dávají finanční instituci, jež je vydala, právo disponovat finančními prostředky klienta po určitou přesně stanovenou dobu, a bývají vydávány podle konkrétní situace buď v papírové formě nebo v podobě zaevidování v knize depozitních certifikátů.

Jestli je pro depozitní certifikáty něco charakteristické, pak je to to, že jde o jeden z nejbezpečnějších způsobů uložení finančních prostředků, a sice proto, že je ve většině případů ručitelem za vrácení takto vložených prostředků stát. Investora tak neohrožuje dejme tomu ani krach finanční instituce, jež dotyčný certifikát vydala.

K dalším výhodám, jež se tu nabízejí, patří i možnost předčasného výběru vložených finančních prostředků. I když jsou tyto certifikáty nabízeny na určitou dobu splatnosti, pohybující se zpravidla v rozmezí tří měsíců až pěti let, může si investor vesměs vyzvednout své peníze i dříve, než vyprší dohodnutá lhůta, pouze s tou nevýhodou, že v takovém případě musí počítat s nemalým penále.

Úroky se tu pak vyplácejí držiteli certifikátu někdy při uplynutí lhůty splatnosti spolu s vloženými penězi, někdy ale i průběžně. Což znamená, že jsou někdy takové úroky průběžně připisovány k investované částce, čímž se postupně zvyšuje i vyplácený úrok, zatímco při průběžném vyplácení úroků zůstává výše investice a tedy i úrok na stále stejné úrovni.

Banka s pomocí depozitních certifikátů potvrzuje jejich držiteli vložené prostředky, jež tato může zhodnocovat. Jde zároveň i o potvrzení závazku, že budou investované peníze vráceny majiteli certifikátu, jenž ale nemusí být tentýž jako na počátku, při pořízení, protože se tu jedná o převoditelný typ cenných papírů.

A jedinou nevýhodou pro individuální investory je tu skutečnost, že se zde zpravidla žádají vyšší vklady. Jež si pochopitelně jen tak někdo nemůže dovolit.