V dnešní době se už lidem byty nepřidělují jako za dob vládnutí soudruhů. Což má jak své nedostatky, tak vlastně i přednosti. Nedostatkem je nesporně to, že nikdo nemůže počítat s tím, že ‚kdo si počká, ten se dočká‘, že se nestane, aby někdo po určité době strávené v pořadníku dostal jednoho dne k dispozici střechu nad hlavou, pozitivem je ale naopak to, že si člověk může pořídit kdykoliv jakékoliv bydlení, na které má ale peníze. A s penězi je to zlé a čím dál horší.

O tom, že už dlouho rostou ceny nemovitostí a tím dramaticky klesá jejich dostupnost, se dobře ví. Ví se i o tom, že je čím dál dražší i řešení tohoto problému formou půjčky, tedy že jsou využívány i pořád vyšší a dražší hypotéky, na které také stále více našinců nedosáhne.

Devadesát procent našinců chce prostě bydlet ve svém, tito si chtějí koupit nemovitost do vlastnictví. Ale protože je stále méně těch, kteří na to mají, kupují si našinci stále častěji i starší objekty, které jsou cenově zvládnutelnější a které pak dotyční postupně rekonstruují, když si k tomu vytvoří podmínky. Nové byty už jsou prostě často neúnosným luxusem, a to prý pro šedesát procent našinců.

A když se někomu podaří získat bydlení a třeba si toto i zrekonstruovat? Pak by se mělo dát říci, že jde o lidi, kteří si mohou spokojeně žít. Jenže tomu tak dnes bohužel nejednou nebývá. Protože nastává další doba šetření, tentokrát například na energiích, na stále dražším plynu a elektřině. A tak se také zatepluje, pořizují se solární panely a úspornější zdroje vytápění, omezuje se spotřeba…

Prostě je tu doba, kdy to ani lidé s vlastní střechou nad hlavou nemají snadné. A kdy se musí čím dál víc vydělávat i šetřit, aby měl člověk aspoň takovou zdánlivou samozřejmost, jakou je nějaké to bydlení. Které se stává pro mnohé luxusem.

A to jsme ještě nezačali splácet dluhy nadělané našimi vládami a naopak žijeme zas a znovu na státní a třeba nejen státní dluh.