Každý člověk, který pracuje, by měl být schopen ze svých příjmů vyžít. Nikdo by neměl být v situaci, kdy by se dřel do úmoru a souběžně s tím umíral hlady při vedení bezprizorného života někde na ulici. A proto spatřil světlo světa pojem minimální mzda.

Díky minimální mzdě jsou zaměstnanci chráněni před neúměrně nízkými příjmy. Tato je nastavována tak, aby bylo možné zajistit si minimální standardy spotřeby potravin a aby zbylo i na další nezbytné produkty a služby. To znamená, že nikdo nemá pracovat za podmínek, jež mu nezaručí normální život.

Taková minimální mzda je pak pochopitelně v různých zemích různá. Jednak jsou tu totiž u zboží a služeb různé cenové hladiny, jednak je v různých zemích považováno za to pro život nezbytné všechno možné.

Minimální mzda pochopitelně existuje i u nás. I u nás přece platí, že by nikdo neměl pracovat za vysloveně nedůstojných podmínek. A pokud se její výše týká, jsme mezi šestapadesáti zeměmi, u nichž se tato sleduje, na dvacáté pozici, co se týká možnosti pokrýt touto úhradu základních potravin.

Těch asi 150000 lidí, kteří u nás v dnešní době za minimální mzdu pracují, pobíralo až donedávna 14600 korun, od ledna letošního roku pak o šest stovek více, což v čistém obnáší v tuto chvíli přes třináct a půl tisíce.

Z těchto peněz prý utratí našinci asi šestinu za základní potraviny a zbytek za to ostatní, co jim má zaručit obstojný život.

Když se pak nad tím zamyslíme, co pro nás tato minimální mzda obnáší? Jde o dobro nebo spíše o zlo?

Upřímně řečeno, podle mého soudu o obojí.

Jde totiž o již výše zmíněnou pojistku, aby lidé nebyli vysloveně vykořisťováni a zbídačováni, ovšem současně to určitým způsobem narušuje trh a komplikuje provozování činností, jež tolik nevynášejí. A zatímco musí podnikatelé rušit místa, kde si nelze na aspoň tolik peněz přijít, jde stejně o almužnu, jež je dobrá jen pro ty, kdo nemají jinou volbu. Jichž ale máme právě nyní bohužel docela dost.